To, že sem občas zabloudíte nebo dokonce někdo čas od času napíše komentář i přesto,
že je tento blog včetně mé maličkosti neaktivní již takovou dobu,
pro mě doopravdy hodně znamená. Děkuji

Proslovy autorky

Dnes je leden, třináctého

13. ledna 2015 v 22:29 | Lowiska

Víte, třináctka byla pro tento blog osudovým číslem. Právě mi to došlo. Když před půldruhým rokem byl napsán poslední článek, kterým jsem se loučila s tímto blogem, psal se rok 2013. Třináctého dne byl také napsán. No ale proč o tom mluvím, dnes je tomu totiž právě šest let, kdy mé blogové dítě spatřilo světlo tohoto internetového světa. Hodně se od té doby změnilo. Mění se věci, mění se názory lidí a jejich priority. Mění se i lidé samotní. Změnila jsem se já.

Tedy ne v pravém slova smyslu, jsem stále ta samá holka, nadšená ze hry, toužící se o ní dovědět něco víc a podělit se o zážitky a pocity s ostatními naprosto stejně správně praštěnými lidmi. Ta holka, která se zhlédla ve světě blogů, která chtěla mít také svůj vlastní svět, své království simíků, místo, kde by se realizovala, kde by mohla být sama sebou. Nadšenou fanynkou a hráčkou hry sims. Jenže teď jsem starší, zkušenější, snad i moudřejší. Ono zkušenosti přicházející nejen s věkem si platí vysoké školné, ale naučí vás víc než cokoliv jiného.

Však víte, ono říká se tomu osobní život, to co mimo blog máme my všichni; taková dvě slůvka skloňovaná na všech blozích ve všech pádech. Ten můj velmi ovlivnil ten blogový můj malý svět, ať jsem se snažila o opak. Dělo se to tak dlouho, až jsem byla nakonec donucena si vybrat. Jedno nebo druhé... sami už víte, jak ta volba dopadla. A mezi námi, nebylo to vůbec nic jednoduchého. Jenže já nedokázala úplně odejít. Tolik jsem to tady měla ráda, psaní článků, tvorbu, komentování, komentáře, to všechno, co k vedení blogu patří, měla jsem ráda vás, vás všechny, co jsem tady za celou tu dobu poznala a potkala. Stále mi na tom všem záleží.

Když do něčeho dáte tolik sebe, tolik času, úsilí, když do něčeho dáte svou duši, a své srdce, nedokážete to. Vždy budete hledat něco, nějakou příležitost kde navázat na ztracený život. Jenže tady není na co navázat. Většina těch, kteří se mnou ty roky na blogu strávili vedením těch svých, jsou pryč. Neblogují, ztratili se ze světa. Vlastní tvorba už není co bývala, všechno co je teď je pro mě nové a neznámé. Staré koleje, které jsem opustila, již neexistují. Dávno je zavál čas. Spousta času.

Mám takové trochu nostalgické období. Když jsem viděla, že se blíží další blogové narozeniny, jehož loňské jsem se snažila statečně (leč neúspěšně) ignorovat, najednou to na mě padlo. Začala jsem vzpomínat na staré dobré časy, pročítat a opravovat(!) články - ale jen co se gramatiky a vzhledové úpravy týče; mazat nefunkční odkazy, přehrávat obrázky a tak dále. Bylo mi blogu líto, jen tak si tu visí jako připomínka kdysi dávno zašlé blogové slávy a všudypřítomného tehdejšího boomu s blogy o hře sims. Kde jen ty doby jsou...

Help me... to say goodbye

14. července 2013 v 0:40 | Lowiska
Usedá mi srdce nad tím, když to píšu... i když dobře víme oba dva, že není jiná možnost.
Popravdě, nikdy jsem si nemyslela, že tohle napíšu. Vůbec jsem nad tím neuvažovala.
Po neuvěřitelné době, po kterou jsem vedla a udržovala v povědomí blog o sims, je načase učinit zásadní rozhodnutí. Sice se říká, že odcházet se má v nejlepším, ale já asi tu takzvaně správnou a nejlepší dobu prošvihla už hodně dávno...

Pro ty co to nevědí, mám v oblibě ironické poznámky a sarkasmus, který je v některých situacích jedinou možností jak se bránit proti lidské tuposti (obecná poznámka, neberte to prosím osobně), proto tak chápejte některé části tohoto proslovu. Píšu to proto, abych nemusela za každou takto myšlenou větou psát do závorky "sarkasmus!", protože ceduli s tímto nápisem v mé ruce byste přes webové rozhraní neviděli. Ale jistě tak nebudu myslet každou větu, píšu to s vážnou tváří (no dobře, nějaká ta slza se sem tam objeví).

Někteří to možná tuší, někteří to snad věděli, že tohle přijde. Já nemám ráda slova typu končím, nebaví mě to, dávám si pauzu, nemám teď čas (tato fráze je má obzvlášť oblíbená). Proto jimi neplýtvám. Vždy jsem si říkala, že když některá z nich použiju, tak to bude buď jen jednou nebo v případech, kdy to bude vážné a nezbytné. Jako je tento.

Blog mi bude svým způsobem scházet. Psaní a čtení článků, jejich komentování, poznávání nových bloggerů, jejich kreslené, psané a jiné tvorby, to nastavování a vypočítávání šířky layoutových součástí, aby seděly na pixely přesně (tady někdo trpí detailismeeem, pozor ať se nenakazíte), ten krásný hřejivý pocit, když vidím, že mi přibyl nový (smysluplný) komentář, zejména když ho vidím u článků, na kterých mi záleží a od lidí, jejichž názorů si vážím a je jako bloggery a tvůrce respektuji. Dokonce i ty dalekosáhlé komentářové války "hatterů" a jiných spamerů a podobných lidí, co zrovna nemají co jiného na práci, než se obtěžovat takovou ponižující činností, jako je psát nesmysly k článkům jiným nebo je shazovat, ponižovat autory a nesmyslně kritizovat jejich tvorbu a blogy. Navíc v rádoby anonymitě, většina z nich totiž nikdy nepochopila, že IP adresa je něco jako otisky prstů, že je prozradí. U něčeho takového se totiž člověk tak skvěle pobaví, když se dokáže umět se nad takovými věcmi povznést...

A to hraní sims. Rodinky, příběhy, stavění, kreslení vlasů, tvorba recolorů, to pilování obličejových rysů siminek a simů, aby byli podle mých představ, všechno to co k tomu patří... s tím, že už tu možnost hrát a tvořit nejspíš nikdy mít nebudu, se budu smiřovat ještě hodně dlouho. Ale to nejhorší mám už za sebou, tak snad už to bude už jen lepší. Tato hra tvořila důležitou součást mého života, téměř celou jeho polovinu. Z toho dlouhé čtyři roky aktivního blogování o této hře. Hodně mi toho dala, ale také vzala, všechen ten čas, co jsem strávila u ní, mi už nikdo nevrátí. Pozitiva však převažují nad negativy, nelituji ničeho, co jsem kvůli ní obětovala (berte to prosím s lehkou nadsázkou - ostatní hráči mi určitě budou rozumět). Nikdy ho nedokážu ze svého života vymazat, ani to chtít nebudu, vždy se mnou bude spojené.

Lowiska a její blog o sims, její tvorba vlasových recolorů, její sáhodlouhé romány o spoustě odstavcích, tedy pardon - články jsem měla na mysli samozřejmě. To už bude nejspíš navždy patřit blogové minulosti...

Today is 4th anniversary - let's celebrate?

13. ledna 2013 v 18:49 | Lowiska
Původně jsem se zmiňovat o tomto výročí vůbec nechtěla. Říkám si, proč něco takového vůbec slavit, co je na tom k oslavování. Nic výrazného to neovlivní, den to není nijak významný, akorát někdo před pár lety zdětinštěl, rozhodl se věnovat hře pro děti a dokonce o tom začít blogovat. Jenže... Pak jsem to změnila a řekla si, že o tom napíšu jen pár vět, jenže to bych nebyla já, aby těch 'pár vět' nebylo na několik odstavců a možná nějaké to překvapení k tomu (které navíc už bylo). Znáte mě :)

Představte si, že chcete založit blog, na tématu nesejde. Jak dlouho doufáte, že vám to vydrží? Určitě dlouho, říkáte si, jste plni elánu, nadšení, nápadů a euforie. Pak píšete články, vymýšlíte soutěže, čtete a píšete komentáře. Najednou se blíží první výročí - co si asi řeknete teď? Musí se to pořádně oslavit, první rok je první rok. Tak uspořádáte oslavu, zveřejníte spoustu článků včetně psaní komentářů a poděkování návštěvníkům. Pak se všechno vrací do starých kolejí a vy opět píšete články, věnujete se svému blogu, který je pravděpodobně i vaším koníčkem, pečujete o staronové návštěvníky a spřátelené bloggery, poznáváte nové lidi, čtete komentáře, odpovídáte na ně a vracíte je. Pak přijde druhé výročí, copak se vám bude honit hlavou? Nejspíš myšlenky typu 'pááni, já to vydržel tak dlouho, určitě se o tom zmíním a třeba i zveřejním pár bonusových článků'. Tak to uděláte a poté čas opět líně plyne dál, stejný scénář jako předtím, články, nové nápady, komentáře, vlastní tvorba, poznávání nových bloggerů.

A najednou hádejte co? Už jsou to tři roky od založení vašeho blogu! Neuvěřitelné, o tom se mi skoro nesnilo, oslavy letos ale nebudou, pojmu to jinak - a tak zhodnotíte celé ty tři roky, co jsou za vámi, vaši práci, zmíníte lidi, kteří vás ovlivnili a na které nezapomenete, ať už v pozitivním či negativním slova smyslu. Pak to jde stejně jako doposavad dlouhé měsíce až najednou si zděšeně uvědomíte, že jste opět otočili kalendář jako už třikrát předtím a OPĚT je zde ono osudné zakládající datum a s ním i čtvrté výročí od založení blogu. Takže, co si řeknete teď? Věděli byste to? Nebo jinak - víte to? Máte nějakou představu, co byste asi tak dělali, kdybyste se jednomu blogu naplno věnovali celé plné čtyři neskutečně dlouhé roky bez přerušení a nesmyslných pauz a přestávek, kdyby jste se věnovali jednomu jedinému tématu pořád dokola, znalo by vás a váš blog hodně lidí, co by se o totéž zajímali, měli byste těch pár pravidelných návštěvníků plus ty ostatní, co sem zabloudí méně často (ne denně), připadali byste si jako stálý inventář v hromadě jiných blogů se stejnou tématikou... víte to? Já to vím zatraceně dobře, protože právě mě se to dnes týká.

Už Lee Iacocca měl pravdu, když říkal, že úspěch je směsicí tvrdé práce a velkých snů. Se vší skromností mně vlastní a s naprosto klidným vědomím a svědomím můžu říct, že se mě týkalo a potkalo obojí, pěkně ruku v ruce. Na začátku velký sen o úspěšném blogu plném vlastní tvorby a spokojených pravidelně se vracejících návštěvníků, kteří by za každou návštěvou zanechali na duši hladící komentář. Následovaly měsíce a měsíce poctivé práce, strasti i pády, než se dostavil kýžený úspěch a sklízení sladkých plodů tvrdé práce, které stály tolik nervů, trpělivosti, vytrvalosti, okradly o tolik hodin spánku, zaznamenaly tolik slz. Víte, jiné lidové přísloví zase říká, že v nejlepším, když jsi na vrcholu, se má přestat a já dodávám, že je to proto, že už není jiné cesty, než té nazpět, směrem dolů. A ta je zatraceně krátká, strmá a bolestná...

Budíček před pátou je vyloženě za trest

15. prosince 2012 v 16:29 | Lowiska
Poslední týdny se cítím úplně vyčerpaná. Ono to ponocování do jedné, dvou nebo klidně i tří do noci nezůstává bez následků. Obzvláště tehdy, kdy jste nuceni zničehonic začít vstávat velmi brzy ráno, tedy jen pár hodin poté, co jdete vůbec spát. Né v jedenáct nebo v poledne jako dřív, ale pěkně nejpozději ve 4:20 šupky hupky ještě za tmy z vyhřátého pelíšku a radostně vzhůru do mrazivého zasněženého rána. Krásně se to píše nebo říká, ale realita je krutá, někdy až moc. Po ránu bývám nepoužitelná co se přemýšlení nebo aktivity týče, kor takhle brzy. Než se vůbec rozjedu, potřebuju se nadopovat kofeinem nebo líp něčím silnějším, guarana například. Jo, to docela zabírá. Víte, jsem noční tvor, sova, jak se někdy říká, takže ať vstávám kdy vstávám, před jedenáctou se neprobudím.

Vymyslet název článku je mnohdy těžší než článek sám

30. října 2012 v 0:09 | Lowiska
Opravdu mě nanapadl kreativnější název článku. Poslední dobou mi to nějak nejde, takže půjdu rovnou k věci. Všimli jste si, že už je konec října a zase 'ten' Halloween? Je to typicky americký svátek, který jsme tak nějak převzali i do naší kultury. Jedni tomu holdují, jiní nikoliv, těm zbylým je to šumafuk. Já patřím ke skupině číslo tři. Řeknu vám, nebýt toho, že mám v předvečer Halloweenu narozeniny, vůbec bych si neuvědomovala, že nějaký takový svátek existuje.

A dostali jsme se konečně k jádru věci. Ano, mám dnes narozeniny. Vzhledem k tomu, že nejsem od pondělí doma, je tento článek přednastavený. Ne že bych v takovou dobu občas články nepsala, ale i tak. Žádnou párty ani oslavu nečekejte, nikdy jsem na to nebyla a v minulých letech bylo něco menšího jen proto, že jsem měla tzv. plonkovou tvorbu, kterou jsem chtěla zveřejnit při nějaké příležitosti a ta se tady přímo nabízela. Samozřejmě jsem si to ani letos neodpustila a něco malého jsem pro vás připravila. vytvořené a nafocené to mám dlouho, ale opět to čekalo na příležitost, jaká je právě teď. Počkejte si do rána.

Ehm, kolikáté že to mám narozeniny? Vzpomínejte někteří, už jsem o tom veřejně mluvila a není tomu tak dávno (pár měsíců?). Ti z vás, kdo trpíte vzácnou formou dočasné amnézie, se podívejte do mého blogového profilu (pod těmito slovy se skrývá přímý odkaz otvírající se v novém okně - jen poznámka pod čarou).

Mějte se krásně :)*

Knižní řetězák

31. ledna 2012 v 0:59 | Lowiska

Luu-san vytvořila 55 otázek týkající se knih a nás. Už si bohužel nepamatuji, na kterém blogu jsem jej viděla poprvé, ale díky tomu jsem se dostala k původní autorce nápadu. Nejsem příznivcem řetězáků a podobných blbin, ale tohle osobně považuji za skvělý nápad, maximálně mě to zaujalo. Takže pokud máte k tomu co říct, budu ráda a Luu jistě také, když tento řetězák vyplníte.


1. Oblíbená kniha z dětství?
Není jen jedna, je jich více a převážně to byly pohádky, ty jsem přímo hltala. Andersenovy a Erbenovy pohádky, pohádky bratří Grimmů, soubor ruských pohádek Krása nesmírná, dále jmenovitě například Honzíkova cesta, Kocour Modroočko, Ferda mravenec a Medvídek Pú.

2. Co právě čteš?
Budu velice (ne)originální, mám rozečtenou knihu HP a Relikvie smrti od J.K. Rowling, pořád se nemůžu dokopat k tomu ji dočíst.

3. Máš právě nějakou rezervaci v knihovně?
Bohužel, do knihovny nechodím. Krom toho mám jednu takovou rozsáhlou doma.

4. Knižní zlozvyk?
Žádný si nevybavím, snad jen, dočíst celou kapitolu a nekouskovat si ji dopříště. A čichám k 'novým' knihám! :D

5. Co máš právě půjčené z knihovny?
V žádné nejsem registrovaná, ale dříve jsem si na týden dokázala půjčit i pět knih a deset časopisů a přečíst to.

6. Máš čtečku e-knih?
Zatím ne, ale časem ji plánuji si pořídit. Měla jsem možnost ji vyzkoušet, opravdu se s ní dobře pracuje. Ale knížka je prostě knížka, má své kouzlo, nevzdám se jí kvůli tomu.

7. Preferuješ číst jen jednu, anebo vícero knih najednou?
Jednu. Soustředím se tak na jeden příběh a nepletou se mi charaktery a dějové linie.

8. Změnily se tvé čtenářské návyky od té doby, co jsi začala blogovat?
Výrazně se nezměnily, jen si teď ke čtení nedostanu odpoledne ale spíš večer, také ne každý den, za což nemůže jen blog.

9. Nejhorší kniha, kterou jsi tento rok přečetla?
Loni i letos žádná taková nebyla, dlouho taková nebyla, ale vybavuji si Temno od Aloise Jiráska. To se vážně nedalo číst.

10. Oblíbená kniha, kterou si tento rok přečetla?
Jednoznačně Zavržený od Beccy Fitzpatrickové, které se ze začátku může zdát podobné jako Stmívání, ale ve skutečnosti je to pravý opak, proto se mi to asi i tolik líbilo.

Look back through time.

12. ledna 2012 v 20:53 | Lowiska

"Rok se s rokem opět schází, jak kalendář nám praví, to znamená, milí drazí, že blog své narozeniny slaví."

Koutek poezie nám skončil a nyní přejděme k jádru věci. Už to budou tři roky (od 13. ledna 2009), co jsem se asi po půlročním brouzdání ve virtuálním a blogovém světě sims rozhodla založit si vlastní blog. Možná se Vám to bude zdát jako klišé, ale mě by nikdy nenapadlo, že u toho vydržím takovou dobu. Na začátku máme všichni velké plány, co budeme všechno dělat, jak se blogu nebudeme věnovat, budeme tam každý den psát články, denně psát 'sbéčkům' komentáře, za to že budeme mít hned stovkovou návštěvnost a denně hromady komentářů. No jo, jenže skutek utek, tohle nadšení vydrží pár týdnů, při nejlepší pár měsíců. Všechno se snáz řekne, než udělá, je to tak se vším, nejen s blogem. I já brzy zjistila, že jsem vlastně tvrdě narazila, že blogový svět je něco jako aréna gladiátorů - buď uspěj (nebo se aspoň udrž) nebo vypadni (nebo se přinejmenším smiř s nevelkým úspěchem).

Já na tom nebyla jinak než kdokoliv z Vás (nás). S blogováním jsem měla prakticky nulové zkušenosti, nevěděla jsem pomalu ani jak napsat článek, nic mi neříkalo slovo layout, nevěděla jsem, jak dát 'celý článek', trvalo mi dva dny, než jsem napsala svůj první komentář, dalších pár dní trvalo, než jsem dostala svůj první komentář, čísla na toplistu se skoro nehýbala, můj blog skoro nikdo neznal, ... a tak to šlo prvních několik dlouhých týdnů. Nelišila jsem se v začátcích od nikoho z Vás, jak ale bohužel někteří snad předpokládají nebo nevím proč by jinak měli i po takové době stále jízlivé komentáře o mé takzvané nadřazenosti, sobeckosti a touze být dokonalá úspěšná a slavná bloggerka. Vzkážu Vám jediné, jsou to jen závistivé kecy :D Víte proč závistivé? Protože si neumíte sami jít za něčím takovým, makat na tom, věnovat se tomu, protože se Vám táák nechce a nemáte vůůbec čas. Nemluvím však ke všem, sami dobře víte, zda takoví jste nebo ne, ale výjimky, kterých nebude málo, jen potvrzují pravidlo.

Nikdy jsem netoužila po tom, být slavná, dokonalá, úspěšná a nevim jak ještě mě to častují. Proč? Protože taková prostě nejsem. Jasně, je to fajn, když Váš blog znají, odkazují na něj, vracejí se tam, ale bez zpětné vazby (komentáře komentáře komentáře!) by mě to přestalo bavit už hodně dávno a nejspíš byste tady teď nečetli tento článek a blog by se nedožil ani jednoho výročí. Uznávám na druhou stranu fakt, že ze začátku mi opravdu šlo o návštěvnost, protože jsem chtěla, aby můj blog znalo hodně lidí a aby se mi na blog vraceli. Ale pak mi docvakávalo, že čísílka na toplistu jsou fajn, ale pokud z nich aspoň třetina nejsou pravidelní a stálí návštěvníci, kteří mají můj blog (mě? :D) rádi, rádi čtou a prohlížejí si mou tvorbu, tak je to vlastně všechno to úsilí zbytečné. Tohle by měli pochopit všichni a už od začátků se zaměřit nikoliv na samotnou návštěvnost, ale na lidi, návštěvníky, psát jim komentáře, mluvit k nim v článcích, psát jim jejich oblíbený komix (pokud je to samozřejmě možné), dělat jim diplomy a co já vím, cokoliv, musíte jim nevědomky zavdat důvod, aby se k Vám opakovaně, pravidelně a rádi vraceli. Mě to naštěstí asi před dvěmi lety došlo.

Chtěla jsem psát ale o něčem trochu jiném. Zlaté časy před třemi lety... to býval svět blogů vážně o něčem jiném, ne jako nyní. V podstatě se to nelišilo, šlo tady spíš o detaily, témata a jiné věci, co dělalo blog blogem jako takovým. Tohle je téma na někdy příště, dnes Vám chci představit několik lidí, kteří ovlivnili můj blog, mě jako autorku, bloggerku, spisovatelku, grafičku, tvůrce i jako člověka. Jen chci předem upozornit, že pokud se zde nenajdete, neznamená to vůbec nic, stejně jako pořadí zmiňovaných lidí nehraje žádnou roli, takže si to prosím, neberte osobně. Já taky třeba nejsem osobou, která Vás inspiruje a ke které vzhlížíte nebo která ve Vás zanechala silný dojem a ovlivnila Vás. Myslete na to. Upozorňuji také, že těchto lidí není zrovna málo, přece jen, za tři roky 'aktivní služby' jich potkáte také spoustu.

Setkání po letech aneb Silvestr 2011

31. prosince 2011 v 23:03 | Lowiska
Jak jsem již zmínila, z technických důvodů Ježíšek nedorazil v termínu, ve kterém měl. Porouchala se mu GPSka, takže netrefil, tak musel dorazit vlakem a to s pětidenním zpožděním. Přivítání probíhalo v klasickém stylu a sledu. Nejdřív hlasitý výkřik, poté nadšení, běh, vyražení dechu, umačkání k smrti - idylka. A víte co? Ten můj 'Ježíšek' je tu se mnou a pomáhá mi tvořit tento bludokec :D

Následovalo tahání těžkých zbytečně nabalených a přibalených krámů, jako obvykle. Na jednom rameni přecpaná sportovní taška, na tom druhém taška na notebook nečekaně s notebookem. K tomu plná krabice domácího cukroví. Doma ho (toho 'Ježíška') přepadlo skoro čtvrtmetrákové štěně německého ovčáka spolu s jeho starším kamarádem, taktéž německým ovčákem. V pokoji pak málem sežral třetí pes - jezevčík. Doslova. Hajzlík jeden :D Od té doby se nemají rádi, pouze trpí vzájemnou přítomností, hlavně pes, protože spolu musíme všichni tři spát v jedné posteli. Cituji: "Radši půjdu spát se štěnětem do studené chodby do pelechu, než se nechat sežrat rozmazleným babčiným jezevčíkem, kterému se nelíbí to, že nemá celou postel pro sebe."

Vánoce jsou svátky klidu...

25. prosince 2011 v 23:05 | Lowiska

...nikoliv obžerství a přehánění se a chlubení, kdo komu dá kolik a jak drahé dárky. Má oblíbená myšlenka, nevím, kde jsem ho slyšela, ale už je tomu déle. Na svátky by si měli všichni užít hlavně vzájemné přítomnosti, zejména když se po celý rok jinak skoro nevidí. Pro mě je nejhezčím zážitkem z letošních Vánoc to, že u nás byl po dlouhých letech na Štědrý den naprosto pohodový klid. Žádný křik, hádky, stres, taky ho neměl kdo dělat. Tak v pohodě jako včera jsem nebyla po celý rok, opravdu. Navíc, když si vemete to, že jsem skoro celý prosinec byla prakticky jen v OD (zkratka = obchodní dům), tedy že jsem vydělávala nějaké drobné, je tento víkend (vlastně byl) úžasný v tom, že jsem tam nemusela. Ale už zítra mi to končí, jdu tam zase a nezastavím se až do Silvestra.

Opět Vás zvu? aneb Halloween se kvapem blíží

29. října 2011 v 20:05 | Lowiska

Divný název. Vážně, nic jiného ani lepšího mě nenapadlo. To bude tou kreativní krizí, když nejsem schopná vymyslet ani název článku, tak to už je fakt kruté :D Blíží se nám opět Halloween. Ne že by se tady na blogu někdy nějak extra slavil (čtěte: vůbec neslavil), ale vždy tady v tomto období bývala nějaká párty, vzpomínáte? Aspoň matně? A vzpomínáte taky, jaká to byla párty a kvůli jaké příležitosti? Pokud ano tak si gratulujte, "neměc" Vám ještě nehrozí :D Tím jsem měla na mysli pana Alzheimera. To jen pro ty, kterým by to nedošlo. Ano, přesně tak, Lowiska se narodila v předvečer Halloweenu před xy-lety a má proto zítra, tedy 30. října, narozeniny.

 
 

Reklama