To, že sem občas zabloudíte nebo dokonce někdo čas od času napíše komentář i přesto,
že je tento blog včetně mé maličkosti neaktivní již takovou dobu,
pro mě doopravdy hodně znamená. Děkuji

Červenec 2013

Help me... to say goodbye

14. července 2013 v 0:40 | Lowiska |  Proslovy autorky
Usedá mi srdce nad tím, když to píšu... i když dobře víme oba dva, že není jiná možnost.
Popravdě, nikdy jsem si nemyslela, že tohle napíšu. Vůbec jsem nad tím neuvažovala.
Po neuvěřitelné době, po kterou jsem vedla a udržovala v povědomí blog o sims, je načase učinit zásadní rozhodnutí. Sice se říká, že odcházet se má v nejlepším, ale já asi tu takzvaně správnou a nejlepší dobu prošvihla už hodně dávno...

Pro ty co to nevědí, mám v oblibě ironické poznámky a sarkasmus, který je v některých situacích jedinou možností jak se bránit proti lidské tuposti (obecná poznámka, neberte to prosím osobně), proto tak chápejte některé části tohoto proslovu. Píšu to proto, abych nemusela za každou takto myšlenou větou psát do závorky "sarkasmus!", protože ceduli s tímto nápisem v mé ruce byste přes webové rozhraní neviděli. Ale jistě tak nebudu myslet každou větu, píšu to s vážnou tváří (no dobře, nějaká ta slza se sem tam objeví).

Někteří to možná tuší, někteří to snad věděli, že tohle přijde. Já nemám ráda slova typu končím, nebaví mě to, dávám si pauzu, nemám teď čas (tato fráze je má obzvlášť oblíbená). Proto jimi neplýtvám. Vždy jsem si říkala, že když některá z nich použiju, tak to bude buď jen jednou nebo v případech, kdy to bude vážné a nezbytné. Jako je tento.

Blog mi bude svým způsobem scházet. Psaní a čtení článků, jejich komentování, poznávání nových bloggerů, jejich kreslené, psané a jiné tvorby, to nastavování a vypočítávání šířky layoutových součástí, aby seděly na pixely přesně (tady někdo trpí detailismeeem, pozor ať se nenakazíte), ten krásný hřejivý pocit, když vidím, že mi přibyl nový (smysluplný) komentář, zejména když ho vidím u článků, na kterých mi záleží a od lidí, jejichž názorů si vážím a je jako bloggery a tvůrce respektuji. Dokonce i ty dalekosáhlé komentářové války "hatterů" a jiných spamerů a podobných lidí, co zrovna nemají co jiného na práci, než se obtěžovat takovou ponižující činností, jako je psát nesmysly k článkům jiným nebo je shazovat, ponižovat autory a nesmyslně kritizovat jejich tvorbu a blogy. Navíc v rádoby anonymitě, většina z nich totiž nikdy nepochopila, že IP adresa je něco jako otisky prstů, že je prozradí. U něčeho takového se totiž člověk tak skvěle pobaví, když se dokáže umět se nad takovými věcmi povznést...

A to hraní sims. Rodinky, příběhy, stavění, kreslení vlasů, tvorba recolorů, to pilování obličejových rysů siminek a simů, aby byli podle mých představ, všechno to co k tomu patří... s tím, že už tu možnost hrát a tvořit nejspíš nikdy mít nebudu, se budu smiřovat ještě hodně dlouho. Ale to nejhorší mám už za sebou, tak snad už to bude už jen lepší. Tato hra tvořila důležitou součást mého života, téměř celou jeho polovinu. Z toho dlouhé čtyři roky aktivního blogování o této hře. Hodně mi toho dala, ale také vzala, všechen ten čas, co jsem strávila u ní, mi už nikdo nevrátí. Pozitiva však převažují nad negativy, nelituji ničeho, co jsem kvůli ní obětovala (berte to prosím s lehkou nadsázkou - ostatní hráči mi určitě budou rozumět). Nikdy ho nedokážu ze svého života vymazat, ani to chtít nebudu, vždy se mnou bude spojené.

Lowiska a její blog o sims, její tvorba vlasových recolorů, její sáhodlouhé romány o spoustě odstavcích, tedy pardon - články jsem měla na mysli samozřejmě. To už bude nejspíš navždy patřit blogové minulosti...